Romeo: Narodil jsem se v Alexandrii, v St. Ann. V osmi letech jsem se přesunul do Kingstonu. Moje matka odešla do Anglie a já šel bydlet ke svému otci. Spíše jsem vyrostl tam, v Jarrett Lane v Kingstonu.
Takže jsi nezůstal na venkově moc dlouho. Alexandrie, to je blízko Browns Townu?Je to na venkově, distrikt St D'acres, blízko rodiště Boba Marleyho. Jsme ze stejné oblasti - Bob Marley, Burning Spear, Jackie Edwards, já, Ernie Smith, my všichni pocházíme odtamtud.
Tvůj otec pracoval na venkově nebo byl většinu času v Kingstonu?No můj táta žil v Kingstonu, on je kuchař. Pracoval v kuchyni v Policejní škole. Teď je v důchodu.
Rodina Smithových se tedy záhy rozdělila.Moje máma se odstěhovala, ale už před tím s otcem nežili. Myslím, že to bylo v roce 1954, kdy odešla do Anglie a usadila se tam. Moje babička se o mne nemohla starat, tak mne dali k otci do Kingstonu.
Jaké to pro tebe bylo, ten přesun?No mně bylo něco mezi osmi devíti lety a Kingston se mi nelíbil.
Proč, příliš tlaku, hluku, lidí? Hektické místo?Já jsem z vesnice a nebyl jsem zvyklý na tamější život. V Kingstonu byli lidé více "nahuštění", všude byla spousta všelijakých lidí. To se mi na něm nelíbilo.
V které čtvrti jste s tatínkem bydleli?To místo bylo... byly to pronajaté parcely. Pozemek patřil člověku, který se jmenoval Lewis. Ten části pozemku pronajal několika rodinám. Postavil si na něm dům, stejně jako můj otec. Jenže po nějaké chvíli chtěl to místo zpět, tak se můj táta vydal do přilehlé komunity v Saunders Lane a tam si koupil vlastní pozemek. Zboural první dům a v Saunders Lane postavil nový, který tam stojí dodnes.
Slyšel jsem, že jsi byl tehdy takové opuštěné dítě, chodil si od domu k domu, jak se...Ne doslova opuštěné. Já byl na útěku. Ve čtrnácti jsem odešel od otce z domu, protože se mi nelíbilo, jak se mnou zacházela moje macecha.
Aha, nepadli jste si do oka?Ne.
A co se s tebou stalo, kde jsi bydlel?No vlastně na ulici.
Čili dítě ulice?Ano stalo se ze mě dítě ulice. Tehdy jsem byl vydán na milost dobrým lidem. Jamajka tehdy byla laskavá země. To byly jiné časy. Dnes byste na ulici nepřežil jako utečenec. Když vás nezastřelí policajt, tak prostě nějakej pistolník. Dnes je tu jiná společnost, dnešní systém je daleko víc nepřátelský. V těch laskavých dnech se lidé starali jeden o druhého, takže bylo lehké tehdy přežít. Já jsem ale nebyl zlé nebo špatné dítě. Nekradl jsem, ani se nepřipojil k žádným gangům či něco takového. Já byl prostě jen na útěku z domova.
Ale v takových podmínkách je přece snažší podlehnout právě gangu a podobným způsobům přežití, nebo ne?Ale my jsme neznali tenhle americký způsob života. Neměli jsme televizi, která by šířila bezbožný pokrok. Byli jsme ovlivněni bezprostředním okolím. A to tvořili křesťané, kteří každou neděli chodili do kostela a dělali další prospěšné věci. Od doby, co je Jamajka amerikanizovaná, je celá společnost demoralizována. Rozpadá se, no vždyť víte, násilí a zločin se stávají normou.
Ale vždyť tehdy přišla vlna rude boyů v padesátých a šedesátých letech.Toho jsem nikdy nebyl součástí. Vždycky jsem to kritizoval, protože tehdy se celý duch starostlivosti a společenstva začal rozpadat. Dokonce i Bob Marley začal zpívat takové písně...
"Rude Boy" skladby?"Rudie A Go Jail" a všechno kolem, on byl vlastně... tedy nejen Bob, tehdy to byli The Wailers, v té době dominantní skupina, která se chytla celé té záležitosti okolo rude boys.
Podporovali to a oslavovali.Podporovali a oslavovali bouchačku. Moc jsem na to nebyl, a možná proto jsem přežil. Já byl vždycky skromný člověk. Nestál jsem o to rychle zbohatnout. Nevěřím na chození zadními dveřmi nebo oknem. Snažím se jít vždy předním vchodem a dělat správnou věc.
Bylo to jen těchto pár jedinců, kteří stáli u zrodu rude boy-ismu a s ním spojeného hrubého chování? Nebo jsi měl pocit, že to má velkou podporu u dalších skupin, které se na tom podílely?No, zjevně tou doubou podsvětí ovládlo hudební průmysl. Někteří producenti nahrávali umělce, kteří jim místo toho, aby zaplatili za čas strávený ve studiu, rozbili nos. Tím to celé začalo a pokračuje to tak dodnes.
První zkušenosti v hudební branži jsi získal jako údržbář, poslíček s deskama, nebo něco podobného?Ano. No já práci měl - hudba mne zajímala už ve škole, dokud jsem neodešel. Protože, jak jsem říkal, byl jsem na útěku. Se školou jsem skončil. Svoje vzdělání jsem získal na chodnících Kingstonu. Po pravdě, když se mne někdo ptal na školu, řekl jsem, že chodím na "SWU". "Kde to je?", ptali se. Sidewalk University (Chodníková Univerzita, pozn.př.), Kingston, Jamajka, tam jsem získal svoje vzdělání. (směje se)
(smích) To není špatní škola ani dnes.Správně. Myslím, že lepší než univerzita, kde se probírá teorie, ale já se učil všechno v praxi. (smích)
Kdo tě naučil hrát na kytaru a skládat? Ovládáš ještě jiný nástroj?Ne, jediný instrument, se kterým to umím, ale rozhodně nejsem žádný mistr, je harmonika. Vlastně jsem se dodnes nenaučil hrát na kytaru profesionálně. Prostě si jen hraju akordy, když píšu. Ale profesionálně... Neměl jsem čas se to naučit. Hraji na všechno, co mi přijde do ruky, ale nikdy na profesionální úrovni. Já jsem spíš textař a lyrik.
Já se hlavně starám o texty a dovedu si rychle stvořit melodii, na kterou se mi text hodí. Ale neměl jsem žádný opravdový trénink nebo drill ve své kariéře. U mě by to nefungovalo. Mohu směle prohlásit, že všechno je "odkoukané".
Takže je to nějaký vnitřní talent.Ano, všechno je ve mě a já to jen dávám do slov.
Kdy jsi zjistil, že máš nadání pro skládání dobrých textů? Už ve škole, ještě než jsi utekl?Už ve škole. Můj nejoblíbenější předmět byl sloh na dané téma. Za to jsem dostával vždy jedničku. A později jsem si uvědomil, že můžu žít z "psaní slohu na dané téma". Můžu psát o dění kolem a pak to dát do písně. A tak jsem začal tvořit.
Tudíž jsi měl podporu už v samém začátku, to mohlo být rozhodující. Skoro tě vidím, kdybys neopustil školu, vystudoval bys psaní a dnes byl třeba profesionálním novinářem. Ne že bych litoval, že se tak nestalo, jen to říkám s ohledem na tvé pisatelské schopnosti.Možná bych se stal Ministerským Předsedou Jamajky.
(smích) Nikdy nevíš!(smích) Protože i bez základního vzdělání poznám chyby, jichž se politici dopouštějí. Stačí mi k tomu zdravý rozum, chápeš? (smích) Můj rozum by mi nedovolil dělat chyby, jaké oni čas od času vyvedou. Takže "SW" (sidewalk = chodník) je lepší než kterákoliv "U" (university). (smích)
Jak jsi se setkal s majitelem Caltonu, Kenem Lackem? Začal jsi pro něj vyřizovat obchůzky, to bylo někdy okolo roku 1965?Jo. To bylo tak, potkal jsem kamaráda z dětství jménem Merrick, pracoval jako zubař. Měl kliniku hned vedle prodejny desek. Jednoho dne jsem se za ním vydal, on mi řekl o té společnosti a že kdybych chtěl, mohu se sejít s majitelem. Zašel jsem tam, ne jako zpěvák, hledal jsem práci. A nějak jsem mu hned padl do oka a tu práci mi dal. Nosil jsem hudební ukázky do prodejen s deskami. On nebyl stoprocentně zapojený v hudebním průmyslu, vlastně dovážel figurky, takové ty co se dávají na ozdobu doma na šatník a podobné věci. Vázy, popelníky, dekorativní předměty, to byl jeho hlavní artikl. Vedle toho pracovali společne se současným Ministerským Předsedou PJ Pattersonem jako producenti skupiny Skatalites. Takže jsem dostal tuhle práci, nosit hudební ukázky do obchodů a přijímat objednávky. A pak mne jednoho dne slyšel zpívat a řekl mi: "Ty nezníš špatně". Měl jsem jednu skladbu "I'll Buy You a Rainbow" a poté, co se mi podařilo ji nahrát, se okamžitě stala hitem. Dostala se tehdy na druhé místo v národní hitparádě. Ale to bylo se skupinou zvanou Emotions.
Před nimi jsi žádnou kapelu neměl?Ne. Byl jsem v ní já, Lloyd Shakespeare (bratr Robbieho Shakespeara) a člověk jménem Kenneth Knight. Dali jsme dohromady skupinu Emotions a zazpívali jsme mou skladbu Kenu Lackovi. Ten se rozhodl ji nahrát.
Ta skladba je původně tvoje?Ano moje. Napsal jsem text a ten se vyšplhal na druhou příčku v hitparádě.
A co další členové the Emotions? Leroy Turner (dnes známý jako Leroy Brown) a Milton Henry (předtím členem the Leaders) či Audley Rolins? Ti se přidali až po tvém odchodu?Po svém odchodu jsem vystupoval jako Max Romeo. Později jsem dal dohromady kapelu The Hippy Boys. Začali jsme...
To bylo s bratry Barrettovými a Glenem Adamsem?Ano. Po mém odchodu se hlavního vokálu ujal Audley Rollins. Potom se přidal Milton Henry. Ale nemělo to dlouhého trvání, Lloyd Shakespeare zemřel.
Už tehdy?Ano.
Co se stalo?Myslím, že pracoval v nějaké chemické továrně a otrávil se tam bůh ví čím, co tam tenkrát vyráběli. Kenneth Knight se odstěhoval.
Do Států (USA)?Jo. Takže se každý nakonec vydal solo. Milton Henry žije nyní v Guyaně a Audley Rollins je myslím v Kanadě.
Kolik jsi toho nahrál s Emotions? Dvě nebo tři skladby?No asi pět. Myslím, že jsme nahráli pět skladeb.
Jednu typicky rychlou skladbu z konce šedesátých let s tvým vokálem nemohu dostat z hlavy. Nevím jestli je to tvoje sólo nebo Emotions, či dokonce Hippy Boys. Slova jsou nějak takhle: "What the world is one great melting pot..." ("Svět je jako velký tavící kotel...", pozn.př.). Vzpomeneš si na ni?Ano. "All we need is one great melting pot..." ("Vše co potřebujeme je jeden velký tavící kotel...", pozn.př.). To nejsou Emotions, ale Hippy Boys.
Aha, takže Hippy Boys.Ano, to bylo po mém odchodu z Emotions, takže Hippy Boys.
A skladba se jmenuje "Melting Pot"?Ano. A ještě "Dr No Go". Původně "You Can't stop Me", ale na desce je dnes napsáno "Dr No Go". Tu jsem napsal já.
článek převzat z www.reggae-vibes.com
autor: Peter I
volně přeložil: Kryshpeen
