Jeden z mála etnických hudebních stylů, který se proslavil po celém světě, je severoafrická hudba Raï. Za místo původu můžeme označit alžírský přístav Oran (též zvaný "Malá Paříž", pozn.př.), nebo lépe řečeno jeho dekadentnější část s čilým nočním životem. Zde došlo na počátku 20. století k hudební explozi, která si v ničem nezadala s boomem v New Orleans nebo Kansas city.
Předlohou stylu rai byla poezie lidových básníků, v Alžíru znamých jako cheikhové, i repetitivní melodie hrané na flétnu gasba, která je příbuzná egyptské flétně nai. Podstatnou součástí alžírské tradice je i ostrý rytmus vytleskávaný dlaněmi a hraný na bubínky gillal. A samozřejmě živelná spoluúčast publika.
Narodil jsem se ve španělské čtvrti La Caléra. Výše v horách leží čtvrť s francouzským názvem Les Planteurs. Dětství jsem strávil v německé čtvrti Eckmühl. Moje teta bydlela ve čtvrti Cholet, kde byla kasárna. Centrem Oranu byla francouzská čtvrť. Město mělo i svoji židovskou čtvrť, Derb Yahood. V Oranu byly paláce i slumy, a právě v těch nejchudších místech fungovaly bary a taverny, v nichž se zrodil raï. Takže ty chudé čtvrti byly po hudební stránce nejbohatší.
Současná superstar raïe Khaled vzpomíná na Oran.
Zatímco označení cheikh znamená respektované vzdělance, sofistikované recitátory poezie a vypravěče epických příběhů založených na historických událostech, ženský tvar cheikha není vůbec tak jednoznačně pozitivní. Ve 20. a 30. letech, když se venkované hromadně stěhovali do měst za obživou, klíčil mezi alžírskými ženami odpor proti dominantnímu mužskému postavení. Souběžně s tím se více žen uplatňovalo v kabaretech, nočních klubech, prosperovaly nevěstince. Tehdy vznikla provokující vrstva žen, které převzaly písně mužů i profesi zpěvaček. V silně ortodoxním prostředí Alžíru se tak izolovaly od společnosti, která je vetšinou vnímala jako hrozbu.
Khaled oceňuje jejich pozitivní roli při bourání tabu, což se jim dařilo s důstojností, stylem a elegancí: "Přes obličej nosily třpytivý závoj, leskl se jak zlato. Krásné bylo, když se cheikha chtěla napít. Přestala zpívat, nechala kvůli tomu zatáhnout oponu. A pak vyšla před oponu. Tomu říkám radost ze života. Ve španělské čtvrti se tehdy podávaly krevety, rybičky a k tomu se pila mahia, anýzová kořalka." Britský odborník a manažer skupiny Tinariwen Andy Morgan píše: "To co cheikhy zpívaly, bylo na hony vzdálené zábavě, kterou bychom mohli zdvořile označit za rodinnou. Když se rozhodly pro své povolání, přerušily veškeré vazby na svoji dřívější existenci a vzdaly se svého příjmení. Zahalily se do pečlivě utkaného závoje tajemství a anonymity a nikdy nedovolily, aby se jejich podobizny objevily na obalech kazet či desek. Přijímaly barvité přezdívky, které se často vztahovaly k jejich domovskému kraji, cestovaly od vesnice k vesnici, doprovázela je mužská skupina hráčů na gasba a pouťový vyvolávač zvaný berrah, který vykřikoval oslavné slogany na prominentní členy publika výměnou za bankovky."
Nejvýznamnější z těchto odvážných žen, která ovlivnila vývoj raïe více než kdokoliv jiný je Cheikha Rimitti. Královna raïe, která bohužel letos 15. května 2006 zemřela. Pouhé dva dny po jejím společném vystoupení se zpěvákem Khaledem, které proběhlo v pařížské Zenith hall v rámci festivalu "Festival 100% Rai". Těsně před její smrtí z ní na podiu vyzařovala neuvěřitelná vitalita.
Cheikha Rimitti se narodila 8.května 1923, ve vesnici Tessala. Blízko Sidi Bel-Abbes v západní části Alžíru. Jako dítě velmi záhy osiřela. Známe jen její první jméno Saida, protože jméno rodiny si raději nechávala pro sebe, aby ji uchránila před hanbou.
Místo kávy jsme pražili pšenici a pili ji se syrupem. Na šaty jsme používali matrace a potravinové lístky.
Cheikha Rimitti
Ve dvaceti letech se přestěhovala do Rélazine, koloniálního města, kde život nebyl vůbec jednoduchý. Chudoba, epidemie a hlad zde byli více než běžné. "Místo kávy jsme pražili pšenici a pili ji se syrupem. Na šaty jsme používali matrace a potravinové lístky," vzpomíná v rozhovoru pro francouzské noviny "Libération". "Když se ozvala siréna, běželi jsme se schovat do děr na vinicích," dodává. To bylo v roce 1943, kdy se Alžír, stále ještě francouzská kolonie, stal útočištěm bojovníků za svobodnou Francii.
Vedla náročný, zpustlý život. Potloukala se od sousedství k sousedství. Přespávala ve veřejných lázních a někdy se pohybovala na samotné hraně zákona. Přidala se ke skupině hudebníků známých pod názvem the Hamdachis. S nimi sdílela "trubadůrský" životní styl. Zpívala v kabaretech a barech, tančila dokud ji nohy nesli.
Jednoho dne potkala nejznámějšího alžírského hudebníka Cheikha Mohamed Ould Ennemseho a nastěhovala se k němu i přes to, že byl otcem již deseti dětí. Díky němu objevila uměleckou scénu v Alžíru a nahrávala v Radio Alger.
Někdy v té době dostala své jméno Rimitti. Jednoho deštivého dne vešla Cheikha do kantýny na šálek kávy. Hosté ji poznali a nadšeně přivítali. Aby jim poděkovala, chtěla všem zaplatit jednu rundu, protože francouzsky uměla jen pár slov, opakovala servírce stále dokola: "Remettez, madame, remettez" ("Znovu, paní, znovu"). Ještě na to místě byla tedy pojmenována "zpěvačka Rimitti".Z těch let nejraději vzpomíná na všelijaké slavnosti: "Chválili jsme Svaté v Relazine, v Oranu a v Alžíru... Oslavy trvaly celý týden. Lidé se scházeli z celé země. Pozvali jsme nejlepší zpěváky. Byli tam Uom Keltoum a Cheikh Fadela The Great. Já sama jsem nejen zpívala, ale také jsem jezdila na koni, v každé ruce jednu pušku a střílela jsem do nebe."
První skladbu nahrála již v roce 1936. V roce 1952 nahrála Rimitti singl "Er-Raï Er-Raï", vydaný Pathem Marconim. Ale až o dva roky později vyšla skladba "Charrak Gattà" (1954), která se stala jejím prvním hitem. Skladba měla kacířský nádech, podle některých byla útokem na tamější tabu - panenství.
Bezděky se stala feministkou, ale její tematika šla mnohem dál. Prozkoumala všechny podoby lásky, oslavila přátelství. Pokusila se vysvětlit, jaké to je stát se alkoholikem. Litovala, že je nucena se stále stěhovat a plísnila moralisty. Odvážila se zpívat ódu o Emírovi Abdelkaderovi v židovských kavárnách během Alžírské krize (Emír Abdelkader - alžírský duchovní a národní hrdina, vůdce boje proti francouzské invazi v pol. 19.stol., pozn. př). Také zpívala o telefonu nebo TGV (francouzský rychlovlak).
Těžce strádala kvůli vážným žalobám, které vznesli členové National Liberation Front (Národní Osvobozenecká Fronta). Kvůli svým veršům byla v 60. letech vykázána ze země. Tato "národní exkomunikace" byla zcela nepřiměřenou a cynickou reakcí nového režimu, který sám sebe nazval "národní osvobození", nicméně si zachoval silný punc náboženského tradicionalismu.
Koncem sedmdesátých let ji velmi rozhněvalo, když zjistila, že zpěváci ve Francii používají její písně. Jedna umělkyně si dokonce dala jméno Cheikha Rimitti "sghira" (sghira - junior)!
V roce 1967 zakázala alžírská vláda hudební styl raï a pití alkoholu. Hudební scéna se přesunula do podzemí. Místo "cheikhů" zaujali "chebové". Zpěváci nové generace cítili potřebu odlišit se od předchozích cheikhů, a proto se označovali cheb nebo cheba (mladý, mladá).Roku 1978 přijela Cheikha Rimitti do Paříže a vystoupila ve všech známých centrech severoafrické kultury. Nechybělo mezi nimi ani věhlasné pařížské café "Bedjaia Club".
Právě ve Francii našla nové publikum, poté co jí při nepokojích v Alžíru v 90. letech, bylo zakázáno vystupovat. Její hudba promlouvá ke všem generacím. Zároveň vždy představovala ve svém stylu avantgardu. Od začátku odmítala obměny a variace uvnitř stylu raï, tak jako to dělala generace chebů. Raději hledala za hranicemi tohoto žánru. Důkazem je album "Sidi Mansour" (1994), na kterém se podílel kytarista Robert Fripp (King Crimson) a baskytarista Flea (Red Hot Chilli Peppers).
V roce 2000 vydala album "Nouar", pravděbodobně jednu z nejpozoruhodnějších desek stylu raï, která jí ještě téhož roku vynesla hlavní cenu Charles Cros Academy (nejprestižnější hudební ocenění ve Francii, pozn. př.).
Svou kvalitu opět potvrdila v prosinci 2005. V magické atmosféře hudebního sálu Cabaret Sauvage v Paříži předvedla Rimitti show trvající dvě a půl hodiny, která publikum naprosto uzemnila. To bylo tak uchvácené a dojaté, že se ani neodvážilo vymáhat si přídavek. Dvaaosmdesátiletá umělkyně nečekala na ovace a z vlastní vůle přidala ještě jednu skladbu k dobru!
Cheikha Rimitti napsala více než 200 písní a vytvořila skutečnou studnici skladeb pro své následovníky. Cheb Khaled například přezpíval její skladbu "The Camel" (Velbloud). Pro každého raï hudebníka je královnou. Všichni zpěváci z nové generace ji uctívají a spatřují v ní "Matku tohoto stylu" (Rachid Taha jí věnoval svoji skladbu "Rimitti").
Kolem této ženy, která více než půl století straší ve svědomí obyvatel Maghrebské části Afriky (Maghreb je název severozápadní části afrického kontinentu, pozn. př.), se utvořila doslova legenda. Mladší generace tuto vizionářskou umělkyni znovu objevila před pár lety. Její písně a slova, které zpívá už přes padesát let, neměly k realitě blíže, než v krvavých 90. letech. Desetiletí všech nebezpečí (obzvláště pro ženy, kterým Rimitti zpívá smělou a jasnou řečí).
Z výčtu velkých měst ve kterých vystupovala (New York, Paříž, Londýn, Amsterdam, Stockholm, Ženeva, Madrid, Miláno, Berlín, Cairo…) je jasné, že Rimitti byla největší velvyslankyní hudebního stylu Raï.
Její poslední album "N'ta Goudami" vyšlo týden před jejím skonem. 15. května tato superstar zemřela na srdeční infarkt v požehnaném věku 83 let. Budiž jí země lehká.
Autor: Kryshpeen. Zdroje: www.rimitti.com , world.freemusic.cz/UNI.php , www.world-music.cz , cheikha_rimitti.mondomix.com. Ukázky: cheikharemitti.mondomixmusic.com
